Kočky

Kočka domácí:

Dle archeologických zpráv kočky zdomácněly spolu s člověkem v době, kdy člověk sám začal vést usedlý život. Tyto první "zdomácnělé kočky" však byly pouze prosté divoké kočky, které se živily převážně odpadky. Dávní pozorovatelé zastávají na vývin domácí kočky diametrálně protichůdné názory. Klasická verze přijímá za jediného předka kočky domácí, severoafrickou, původem z přední Asie, stepní kočku, která asi před tisíci lety zdomácněla v Nurii. Odtud, z Nubie, se kočka domácí dostala do Egypta, dále do Asie, kde se zkřížila s lesní kočkou bengálskou. V Evropě se tyto kočky křížily s místní, divokou lesní kočkou evropskou. Výsledkem těchto křížení jsou různá současná plemena, odlišující se tvary i zbarvením.

Druhá, současnější verze říká, že kočka domácí má polyfelitický původ, což znamená, že dřívější plemena jsou nezávislá a vytvářela se v několika základních centrech. Zkamenělé ostatky koček se našly ve starodávném městě, v Jerichu (5 až 6 tisíc let př.n.l.), při vykopávkách v Jordánsku a ve starodávných městech Indie. Tyto kočky však podle všeho plně domácí ještě nebyly.

Mnohočetná svědectví o pobytu koček v Evropě existují již ve 3.tisíciletí př.n.l. Na malbách v hrobkách Sakkaracha (2750-2650 př.n.l.) jsou kočky vyobrazené s obojky, což svědčí o jejich zdomácnění. Na fresce od Beni-Chasana je kočka již zobrazena v domě, spolu se svým chovatelem.

V chrámech, posvěcených bohyní Bast (Egypťané ji zobrazovali dle vzoru kočky nebo jako ženu s kočičí hlavou), se drželo mnoho koček, které se tehdy počítali k posvátným zvířatům. Když kočka umírala, nastal v rodině smutek, všichni domorodci si oholili obočí a truchlili. Těla koček se balzamovala a pohřbívala v přepychových hrobkách a na speciálních hřbitovech. Archeologové objevili na 300 tisíc mumií koček, spadajících do 4.tisíciletí před naším letopočtem.

Na straně tohoto posvátného zvířete byl také zákon: za zabití kočky hrozilo surové trestání až do popravy ( o nešťastném Řekovi, a jeho nevědomém zabití kočky, vypovídá ve svých zápiscích také Herodes). První hieroglyfy, označující slovo „kocour“ a „kočka“, se datují do období přibližně 2300 let př.n.l. a čtou se jako „mint“ a „miu“. Kočka však v Egyptě nebyla jen posvátným zvířetem, byla také lovcem a bojovníkem. Kočky tehdy běžně lovily ptáky i malou zvěř. Jejich uplatnění v boji si dnešní člověk dokáže jen těžko představit, máme však o tom četná písemná svědectví. V Tibetu se po celá tisíciletí kočky využívaly k ochraně chrámových pokladnic.

Kočka se na korábech fénických kupců dostala z Egypta do mnoha koutů evropského středomoří. Až do počátku našeho tisíciletí však byla dosti vzácným zvířetem. V dávnověku službu domácího lovce myší vykonávaly místní "ochočené sbory" a "miláčci". Málo početná svědectví o kočkách ve středověkém Řecku dávají prostor k doměnce, že kočka byla darována bohyni luny a lovu Artemide, její podobající se egyptskou bohyní Bast. Částečně se tato úloha Bast přičítá i římské bohyni lásky Venuši, která byla spolu s kočkou (pravděpodobně divokou) občas zobrazována. Do vzácných zmínek o kočce v antické literatuře, musíme přiřadit i básně Ezopa.

Ve středověké Evropě jsou zmínky o kočkách řídké, teprve až v 10. století se kočka stává cennou vzácností. Přibližně v této době se kočka dostává i do Ruska, kde vyhovuje klášterním násilníkům. V Evropě, těsně před epidemií „černé smrti“ (ve 2. polovině 14. století), byla funkce koček, jako hubitelů malých hlodavců (zejména myší a krys), oceňována jako přednost. Ne vždy však tehdy byly oblíbeny a nezřídka se stávaly oběťmi nejrůznějších předsudků a pověr.

Před křesťanskou Evropou, za dob pohanských pověr keltů a normanů, se kočkám připisovala zlá moc oběžníků a pomocníků zlých duchů. Zmínek o kočkách bylo však v tehdejší době velmi málo. Teprve přibližně k 10. století kočka přestává být vzácností. Zhruba v tomto čase se kočka dostává do Ruska, kde se stává vyhovujícím společníkem pro klášterní násilníky (kocoury konec konců tehdy kastrovali). Pravoslavná církev se chovala ke kočkám mnohem snášenlivěji, než církev katolická. Některé křesťanské pověry však podědili. Západní křesťané považovali černou kočku za ztělesnění ďábla, podezřívali ji v napomáhání čarodějnicím. V mnohých zemích Evropy se nešťastné kočky ve 14. století staly oběťmi inkvizice, věšeli je a pálili, jako kacíře. Evropské kočky by nevyhnutelně vyhynuly. Zachránila je však invaze krys, které s sebou přinesly „černou smrt“ – mor. A kočky své obtížné poslání tyto krysy ničit, zvládly s obdivuhodnou důstojností a nezvyklým nasazením.

Na Východě měly kočky ve srovnání s Evropou odedávna privilegované postavení. Islám si koček vždy vážil a resektoval je. Kočka jménem Muzza žila u samotného Mohameda. Na její památku měly všechny kočky do všech mešit kdykoliv volný přístup. Kocour je zvíře s číslem 12., což je označení, jaké mají roky čínského kalendáře. V Číně se domnívali, že kočky a jejich zobrazování přináší štěstí. Ve starodávné perské legendě se všechny kočky svorně objevily po kýchnutí lva. V Zoroastrizme, starobylém náboženství peršanů, bylo zabití kočky zločinem stejné úrovně, jako zabití člověka. Opravdu vznešené místo zaujímaly kočky v zemích Indočíny. Velké množství starých a ušlechtilých plemen, především thajská, siamská a angorská, z této oblasti, ve které byly množeny na královských a knížecích dvorech, pocházejí. Toto pozoruhodné dílo bylo do Evropy dovezeno britskými kolonizátory a zadaly ohromný impuls k šíření koček v Anglii. Na rozdíl od kontinentální Evropy, byly kočky v Anglii již odedávna milovány a chráněny. Zde, v ranném středověku, byly přijaty zákony na ochranu koček. Všeobecné pobouření angličanů vyvolal španělský král Filip II. Habsburský, manžel anglické princezny Marie Tudorovny, který dovolil trápení koček zvláštními impregnacemi (napouštěním).

V Anglii však folklorní námět o kocourovi ve vysokých botách, který sirotkovi hospodáře přinesl bohatství, a který se pravděpodobně objevil i v Iránu, dosáhl všeobecného úspěchu. Zde se tento námět transformoval do legendy o Díku Unttingtonovi, příživníku v městě Londýně.